Vědomý business - úvod

Fred Kofman: Vědomý business

Úvod

Vše, co je řečeno, je řečeno někým.

HUMBERTO MATURANA

Cokoli řekneš, nech tomu kořeny,

nech je vlát

obalené hlínou,

aby bylo jasné,

odkud pocházejí.

CHARLES OLSON, „THESE DAYS"

Vyrostl jsem v Argentině za časů vojenské diktatury. Všechno se zdálo být pod kontrolou - každý den jsem chodil do školy, ekonomika byla stabilní a teroristické útoky, které sužovaly zemi roky předtím, ustaly. Hrál jsem fotbal, chodil do kina a užíval si s kamarády. Život byl krásný. Nebo přesněji řečeno: život se mi zdál krásný.

Koncem sedmdesátých let se začaly objevovat podivné zvěsti o únosech, koncentračních táborech, mučeních, vraždách a třiceti tisících desaparecidos („zmizelých"). Informace prosakovaly hlavně ze zahraničních zdrojů - domácí média podléhala vládní cenzuře. Vytáčelo mě to. Říkali nám, a já tomu věřil, že je to protiargentinská kampaň. Po celé zemi jezdily automobily s nálepkami na náraznících: „Argentinci milují lidskost a právo" (šlo o narážku na „lidská práva", o jejichž porušování se v zahraničí psalo).

Když jsme zemí lidskosti a práva, mysleli jsme si, nemůže být přece pravda, co o nás píšou. Myslím, že jsme nechtěli, aby to byla pravda. Kdyby totiž ony hrůzostrašné zprávy byly pravdivé, stáli bychom před těžkým dilematem: jestliže neuděláme nic, staneme se spoluviníky masového vraždění, ale když podnikneme nějakou akci, staneme se jeho oběťmi. U nás v Argentině se říká: „Nikdo není slepější než člověk, který nechce vidět." Existovalo mnoho náznaků, které jsme vidět mohli, ale my se báli dívat a přijmout zodpovědnost za to, co jsme objevili. Bylo daleko jednodušší zůstat nevědomými.

Jak se však ukázalo, všechno to byla pravda. Tohle období později dostalo název „špinavá válka." V zájmu ochrany „západních a křesťanských hodnot vlasti" (jak hlásal slogan), uskutečňovala armáda politiku systematického vyhlazování. Kdokoli se neztotožňoval s její nacionalistickou pravicovou doktrínou, byl nepřítelem. Za nebezpečné levicové tendence bylo považováno dokonce i dobrovolné vypomáhání ve vývařovnách pro chudé nebo učení negramotných dospělých číst a psát. V zájmu obrany proti blíže nespecifikované teroristické hrozbě armáda uvěznila a zabila každého, kdo se jí zdál podezřelý. „Jestli je z deseti zabitých jeden terorista, těch devět mrtvých za to stojí," prohlásil jeden generál.

Žil jsem v pěkné čtvrti a chodil do soukromé školy. Byl jsem dobrý student a nedělal jsem potíže. Necítil jsem ono zlo kolem sebe. Žil jsem v naprosté nevědomosti. Autobus, kterým jsem denně jezdil do školy, zastavoval u námořní technické školy, krásné budovy s pečlivě udržovaným trávníkem. V jejích sklepeních byly vězněny stovky lidí, z nichž většina nevyvázla živá. Denně tam byli mučeni a zabíjeni lidé. Pod naleštěnými podlahami této zdánlivě úctyhodné instituce se ukrýval tábor smrti.

Jsem Žid, takže když jsem konečně pochopil, co se kolem mě děje, hluboce mě to zasáhlo. Ve škole i doma jsem slýchával o tom, jak Němci nečinně přihlíželi vyhlazení šesti milionů Židů. Snadno jsem je pokrytecky odsoudil: „Jak odporné. Jak zločinné. Jak mohl někdo něco takového spáchat?"A teď jsem se najednou sám ocitl na místě„odporných" a „zločinných." Tisíce lidí byly odvlékány do koncentračních táborů přímo mně před nosem, a já to neviděl.

Mnoho let jsem se za svou nevědomost hluboce styděl. Jak jsem to jen mohl nevědět? Jak jsem jenom mohl být tak slepý? Páchal jsem tedy i já zlo? Po letech zápasu s těmito otázkami jsem nakonec přijal to, že jsem dělal to nejlepší, co jsem v danou chvíli uměl. A abych napravil své selhání, zavázal jsem se, že se z této zkušenosti poučím a budu dělat vše pro to, aby se něco podobného už neopakovalo. Chtěl jsem zastavit násilí u samých kořenů tím, že budu učit lidi být vědomějšími a více respektovat rozdílnost. Nakonec jsem nalezl i dost soucitu, abych odpustil sobě i Němcům za druhou světovou válku. Proti ztrátě vědomí není nikdo stoprocentně imunní. Nejlepším způsobem, jak s těmito záležitostmi naložit, není je odsoudit, ale přistupovat k nim vědomě a se soucitem.

S odstupem let jsem pochopil, že nevědomost není výhradní výsadou Argentinců. Účastnil jsem se mnoha obchodních jednání, jejichž jediným účelem bylo zakrýt pravdu. A co je horší, domnívám se, že všichni zúčastnění věděli, co se děje, ale nikdo se neodvážil promluvit a postavit se k situaci čestně. Ti, kdo mlčí, jsou bohatě odměňováni, zatímco těm, kdo by chtěli vířit vody, hrozí velké nebezpečí. V korporacích sice nejsou tábory smrti, ale v podzemí mnohých na pohled úspěšných firem se skrývá veliká bolest.

Byl jsem svědkem toho, jak pomluvy, falešná obvinění a negativní hodnocení zničily lidem profesní pověst. Přitom jde jen málokdy o záměrný útok, obvykle je to nevědomý akt. Problém nespočívá v rozdílnosti názorů - problémem je, když si někdo myslí, že jedině on má pravdu a kdokoli říká něco jiného, ten se mýlí. Tak se „rozdílní" stávají úhlavními nepřáteli. Místo abychom vnímali odlišný pohled na věc jako cenný názor, který můžeme integrovat, lidé s touhou po moci jej použijí jako překážku, která dotyčnému zláme vaz. Není překvapivé, že nechtějí ztrácet čas dialogem. Chtějí se rozdílného názoru prostě za každou cenu zbavit a jít dál. Semínka, ze kterých se zrodila „špinavá válka", se nacházejí v srdci každého z nás.

Jak napsal ruský nositel Nobelovy ceny Alexandr Solženicyn ve své knize Souostroví Gulag: „Kdyby to bylo všechno tak jednoduché! Kdyby jen existovali zlí lidé, kteří by někde páchali zákeřné a zlé skutky a bylo by nutné je oddělit od nás ostatních a zničit. Ale hranice mezi dobrem a zlem prochází srdcem každého člověka. A kdo je ochoten zničit kus vlastního srdce?"

Jako dítě jsem si slíbil, že až vyrostu, už nikdy nikomu nenaletím na jednoduché lži - jenže vyrůst není jen otázkou času. Když jsem byl na vysoké, argentinská vláda vyprovokovala válku s Velkou Británií vojenským obsazením Falkland. Proklamovaným důvodem bylo znovu získat suverenitu nad tímto územím, skutečným důvodem však bylo odvést pozornost od domácí situace. Během této krátké války informovala státem ovládaná média neustále o argentinské převaze. Noviny byly každé ráno plné optimistických zpráv: „Vítězíme, vítězíme, vítězíme!", až do jednoho odpoledne, kdy se v televizi objevil velitel ozbrojených sil a stručně oznámil: „Prohráli jsme." Věděl jsem, že denní zprávy byly propagandou, ale přesto mne to šokovalo. Pochopil jsem, že být vědomým není jednorázové rozhodnutí. Zůstávat vědomým je trvalý proces, který vyžaduje stálou pozornost a závazek. Slíbil jsem si, že budu žít s očima otevřenýma a dívat se za to, co je na povrchu.

O mnoho let později, když jsem pracoval jako konzultant, jsem objevil, že bez oddanosti pravdě mají jednotlivci i skupiny tendenci sklouzávat k choromyslným představám. Všichni dostávají utišující informace a vedení vykřikuje cosi o důležitosti „pozitivního myšlení" a „bytí týmovým hráčem." Díky tomu se zdá, že „vítězíme" až do posledního možného okamžiku, kdy je oznámeno, že projekt krachuje, divizi je nutno prodat nebo že firma jde ke dnu. „Prohráli jsme."

Vždycky jsem snil o tom, že budu profesorem, a proto jsem po dokončení vysoké školy opustil Argentinu a šel dělat doktorát z ekonomie na Kalifornskou univerzitu v Berkeley. Za svou specializaci jsem si vybral teorii her. Chtěl jsem utéct od všeho toho lidského šílenství, které jsem zažíval v Argentině. Chtěl jsem pracovat s racionálními činiteli a porozumět tomu, jak se racionálně rozhodují. Studium mi šlo velmi dobře až do chvíle, kdy jsem učinil rozhodnutí, které zničilo mou kariéru: oženil jsem se.

Samotný problém nebyl v tom, že jsem se oženil, ale jak jsem se rozhodl se oženit. Stále si pamatuju telefonát, v němž jsem toto rozhodnutí oznámil svému otci. „Tati, budu se ženit." „Zbláznil ses?" zkoušel mě zviklat. „Přesně tak," odpověděl jsem, „aby ses oženil, musíš být úplný blázen." Aplikujete-li na to matematiku, je poměr výhod vůči rizikům absolutně mizerný. Jenže manželství není o chladné kalkulaci, ale o lásce.

Pochopil jsem, že teoriím, které jsem až doposud studoval, už nemůžu dál věřit. Předpoklad dokonalé racionality mi přestal dávat smysl. Došlo mi, že lidé nejsou jen racionálně kalkulující tvorové, ale že jsme emocionálními a duchovními bytostmi, jež hledají smysl. Strávil jsem sedm let prací na teorii rozhodování, ale když jsem se zamiloval, vyhodil jsem je z okna. Jestliže jsem nepoužil rozum a logiku v případě svého nejdůležitějšího životního rozhodnutí, jak bych mohl předpokládat, že to tak dělají ostatní?

Pokračoval jsem ve studiu ekonomie a zároveň jsem se začal zabývat filosofií. Katedra filozofie na Berkeley byla vyhlášená. Setkal jsem se se skvělými učiteli, kteří mě uvedli do filosofie jazyka, filosofie mysli, metafyziky, etiky, existencialismu a hermeneutiky. Paradoxně mi tyto disciplíny připadaly daleko praktičtější než mé matematické modely. Konečně jsem začínal chápat, jak se lidé ve skutečnosti rozhodují. Pochopil jsem, jak si utřizujeme a skládáme své vjemy a vytváříme si z nich obraz světa, podle nějž pak jednáme. Studoval jsem jazyk. Pochopil jsem, jak komunikace umožňuje spojit „já" a „ty" a vytvořit „my." A co bylo nejdůležitější, pochopil jsem, že pocit štěstí a naplnění nepochází z okamžitého potěšení, ale ze smyslu, z naplňování vyššího záměru.

Hluboká touha po přesahu mě dovedla ke spiritualitě. Byl jsem vychován v tradiční židovské rodině, takže jsem nabyl přesvědčení, že náboženství je věcí víry a kulturní tradice, a nikoli smyslu. Jak jsem však četl díla velkých filosofů, objevoval jsem, že spiritualita je daleko víc než jen víra v nadpřirozenou bytost a rituály. Začal jsem být fascinován východními tradicemi, především zen buddhismem a učením advaita védánty. Začal jsem meditovat, což se stalo mým neocenitelným zvykem, který dodnes praktikuji. Meditace mi umožnila zachovat si zdravý rozum i v nejtěžších dobách. Také mne však přiváděla k šílenství, když zpochybňovala má nejniternější přesvědčení o sobě samém a o životě vůbec.Pracoval jsem s mnoha skvělými učiteli, kteří mi pomohli objevit „cestu bez cesty a bránu bez brány."

Objevil jsem semináře osobní transformace. V Kalifornii se odehrávala spousta workshopů, které slibovaly dosažení osvícení během jediného týdne. Nemohl jsem odolat a většinu z nich jsem absolvoval. V celém tom New Age psychoblábolení jsem vylovil několik valounků pravdy. Tyhle děti jsem uchránil, když jsem vylíval zbytek vody z vaničky.

Když jsem dodělal doktorát, začal jsem učit manažerské účetnictví na Massachusettském technologickém institutu (MIT). Byl jsem v ráji, dokud jsem z něj nevypadl. Celý život jsem šplhal po příslovečném žebříku, a když jsem se dostal na vrchol své akademické kariéry, zjistil jsem, že jsem si žebřík opřel o špatnou zeď. Chtěl jsem učit lidi, jak tvořit, ne jak vést účetnictví toho, co vytváří někdo jiný. Oblast rozvoje leadershipu se stala mou vášní - vášní, která se však nehodila k univerzitnímu profesorovi. Leadership je víc o tom, jak být než jak vědět, víc o emocích než o myšlení, víc o duchu než o hmotě. Nedokázal jsem učit lidi velikosti tradičním školským způsobem.

Nemohl jsem zůstat a nemohl jsem jít. Ztratit svou příslušnost k MITu mě děsilo k smrti. Ztratit tuhle práci bylo jako přijít o svou identitu. Co by ze mě zbylo, kdybych nebyl profesorem? Zbylo by něco z Freda Kofmana, kdyby nebyl profesorem na MITu? Tento pocit se odrážel i v rozdílu mezi tím, jak objektivně vypadala má pracovní vizitka, a tím, jak jsem ji subjektivně vnímal.

Toto byla moje vizitka:

Fred Kofman, Ph.D.

Profesor manažerského účetnictví

a informačních systémů

MIT

A takto jsem ji vnímal:

Fred Kofman, Ph.D.

Profesor manažerského účetnictví

a informačních systémů

MIT

Došlo mi, jak moc je moje identita postavená na mé práci. Viděl jsem, jak málo se znám a kolik úsilí jsem věnoval tomu, abych si potvrzoval svou sebehodnotu vnějšími úspěchy. Uvědomil jsem si taky, že nejsem jediný. Když jsem svůj příběh vyprávěl na svých seminářích, většina manažerů přiznala, že je sužují stejné obavy. Ztráta zaměstnání nemá negativní dopad jen na naše finance, ale představuje velkou ránu i pro naši identitu.

S velkým rozechvěním jsem opustil MIT. Přišel jsem o svou profesuru a našel jsem sebe. Začal jsem se znovu zaměřovat na svá psychospirituální zkoumání. Dalších deset let jsem strávil sebeobjevováním a seberozvojem. V jednu chvíli jsem však opustil i tyto snahy. Pochopil jsem, že moje pravá identita přesahuje moje profesní postavení, moje úspěchy i moje neúspěchy - včetně spirituálního úspěchu spočívajícího v dosažení osvícení. Jsem, kdo jsem, a jsem tak v pořádku. Nejsem dokonalý, jsem dokonale nedokonalý svým vlastním jedinečným způsobem. Stejně jako všechno ostatní. Co je tedy možné dělat? Začít zhmotňovat svůj sen. Vidět každou falešnou identitu takovou, jaká opravdu je, pouhý úžasný převlek Jednoty.

Založil jsem společnost, ze které se později stal Axialent, konzultantská firma mající za cíl podporovat leadery, aby si dokázali uvědomit svou skutečnou velikost a uměli ji vyjádřit ve své práci. Učil jsem manažery na celém světě, jak dosahovat výjimečných výsledků díky rozvoji vztahů založených na spolupráci a díky čestnému lidskému jednání. Byla to skvělá cesta.

Vědomý business je výsledkem patnácti let práce s manažery významných korporací ve Spojených státech, v Evropě a v Jižní Americe. Mí spolupracovníci v Axialentu a já jsme pracovali s lidmi na všech úrovních managementu od mistrů v továrnách po nejvyšší ředitele v širokém spektru odvětví. Zde předkládaný materiál byl do detailu propracováván a prověřován v reálném světě na tisících manažerů ze společností, jako je Microsoft, Yahoo!, EDS, Cisco, Google, General Motors, Chrysler, Shell, Citibank, Unilever a mnoho dalších.

Tito leadeři pochopili, že k dosažení úspěchu potřebují víc než jen odborné schopnosti -potřebují růst jako lidé. Jak se učili užitečným dovednostem potřebným k moudrému a soucitnému vedení svých firem, pomáhali nám v Axialentu zpracovat tyto lekce do praktické a uživatelsky přívětivé podoby, ve které je nyní předkládáme na svých workshopech i v této knize.

Co se tito leadeři naučili? Za prvé, že klíčem k úspěchu je svoboda, odpovědnost a integrita, jež však vyžadují odvahu čelit existenciální úzkosti. Pochopili, že nejdůležitější je říkat pravdu, ale že tato pravda, jež má být vyslovena a slyšena, není tím, co většina lidí „pravdou" nazývá. Naučili se, že dohoda „win-win," ve které vyhrává každý, je velmi mocným prostředkem pro vyjednávání, který však dokážou realizovat pouze zralí lidé. Porozuměli, že závazky, na které se dá spolehnout, jsou zásadní pro vztahy založené na spolupráci - vyžadují však zároveň pevnou základnu osobních hodnot. Uvědomili si, že potřebují pracovat se svými emocemi, ale ne oním stoickým způsobem, který používali doposud. Naučili se, že to, kým jsou, je určující pro to, co dokážou nebo nedokážou udělat. A pochopili, že služba druhým je tím nejvyšším duchovním imperativem businessu.

Také se naučili, jak žít svobodně, s jistotou a ve vnitřním míru. Začali nalézat tu nejhlubší pravdu v sobě i v ostatních. Dozvěděli se, jak ji vyjadřovat i přijímat s vážností a úctou. Naučili se používat svou představivost k nacházení cest ze slepých uliček. Začali vytvářet, udržovat a obnovovat společenství založená na důvěře a spolupráci. Naučili se zachovávat klid a vyrovnanost i uprostřed těch nejtěžších podmínek a udržovat si přitom otevřené srdce a jasnou mysl. Pochopili, že takoví, jací jsou, jsou úžasným prostorem plným možností, ve kterém se manifestuje kreativní potenciál života. A naučili se, jak sloužit druhým a nezrazovat při tom své nejvyšší cíle a hodnoty. Naučili se - stručně řečeno - nalézat uspokojení přesahující úspěch sám.

Tohle všechno se naučili. A já doufám, že po přečtení této knihy to budete umět také.

***

Na předchozích stranách jsem popsal z čeho vycházím, abyste viděli na čem tato kniha staví. Teď vás chci vybídnout, abyste se zamysleli nad otázkou, kam chcete, aby vás tato kniha zavedla. Proč jste ji vzali do ruky? Co od ní očekáváte? Proč je pro vás toto zkoumání důležité? Čeho dosáhnete, když naleznete, co hledáte? Jak toho využijete pro svůj prospěch a ku prospěchu lidí kolem vás? Je důležité dobře zvážit všechny tyto otázky. Jak říká kočka Šklíba Alence: Jestli je ti jedno, kam jdeš, je taky jedno, kterou cestou se vydáš. Víte-li však, co chcete, budete schopni využít téměř čehokoli, abyste postupovali zvoleným směrem. Jako zkušený námořník, jenž umí využít jakéhokoli větru při plavbě ke svému cíli, budete schopni použít jakýkoli koncept k uskutečnění svých snů.

Hlavní rozdíl mezi videem o posilování a skutečným tréninkem je aktivní účast. Když začnete chodit do posilovny, musíte vynaložit určité úsilí, abyste dosáhli určitého výsledku. Stejně tak musíte u této knihy k textu přistupovat aktivně, abyste jej plně vytěžili. Doporučuju vám číst s tužkou v ruce, souhlasit, diskutovat, analyzovat, zpochybňovat i propojovat zde uváděné myšlenky s reálnými situacemi z vašeho života. Tyto myšlenky jsou úplně jednoduché, ale není snadné je aplikovat. Všem dávají smysl, ale málokdo podle nich skutečně žije. Pokud je chcete uvádět do praxe, musíte se aktivně angažovat. Chcete-li z nich vytěžit co nejvíc, budete si je muset připustit k tělu a pracovat s nimi na osobní úrovni. Učení je kontaktní sport.

Už nebudeš přejímat věci z druhé nebo třetí ruky, ani se dívat očima mrtvých, dokonce se ani živit přízraky z knih,

nebudeš se dívat mýma očima, ani ode mě cokoli přebírat,

budeš naslouchat všemu, neovlivněn svým já.

WALT WHITMAN, ZE „ZPĚVU O MNĚ"